Vcházíš do síně plné jehel.
Chladné stěny jsou z cihel.
Vidíš zahalenou osobu.
Bojíš se co udělá za službu.

„Posaď se do křesla, pane“
Hlas který nikomu neunikne.
Pomalu kráčíš ke křeslu.
Už víš, co asi má v úmyslu.

„Už si sedneš, konečně?“
Velmi se bojíš, skutečně.
Ale i tak velmi zrychlíš.
Na bolest, co tě čeká, ani nemyslíš.

Sedáš si do lněného křesla.
Vidíš jak jehlu vznesla.
Ostrá jak nejostřejší čepel.
Tvé naděje jsou na popel.

Jehlu k ruce přibližuje.
Tvá ruka se velmi pohybuje.
Když se jehla ruky dotkne,
jehla stříkačky pukne.

Doktorka velmi zakleje.
Objeví se u tebe naděje.
Mohla by to vzdát.
Další jehlu však začala hledat.

Potom, co byla připravena,
chytla stříkačku rukama oběma.
Vší silou ji do tebe píchla.
Byla opravdu velmi rychlá.

Viděl jsi ve stříkačce krev.
Vypukl v tobě hněv.
Nikdo ti nemá co krev brát.
Tu bych si chtěl nechat!